Jak jsem našel poklad
Cesta za pokladem byla pohádkou.
Odmala jsem snil o tom, že najdu poklad. Stejně jako většina malých kluků a holek. Šťourali jsme se s kamarády v zemi, prohledávali truhly na chalupách, prolézali staré půdy, kde mohly být ukryté poklady z druhé světové války. Občas se nám podařilo v lese nalézt starou opotřebovanou munici, někdy jsme narazili na mince staré sto let. A to už pro nás byla výhra. Začal jsem se zajímat také o starobylé předměty z bazarů a antikvariátů. Prostě: zažral jsem se do hledání pokladů až moc.
Po revoluci se v Česku zvedla vlna hledání pokladu doslova na tsunami. Hledání se stalo masovou záležitostí, a to pro mě byla další výzva. S nastupující moderní technikou, dostupnými informačními kanály, zprávami ze zahraničí došlo i u mě k postupu. Pro hledání kovových předmětů mě napadlo pořídit si detektor kovu. Nevěděl jsem, jaký detektor kovu si pořídit, jak se pozná kvalita, podle čeho se vůbec kvalita posuzuje. Ale odborníci mi poradili.
Musím přiznat, že prvních pár týdnů pokusů se rovnalo většinou omylu. Detektor kovu zaznamená totiž každičký kovový úlomek, hřebík, smaltový hrnec. Ale po několika takových marných pokusech, kdy bych mohl spíše zásobovat sběrnu kovošrotu než nějaký bazar či historický ústav, se to stalo! A byla to téměř náhoda.
Toulal jsem se s kamarády z trempských dob blízko Soběslavi a napadlo mě vzít si detektor kovů s sebou. Co kdyby... Náhoda je... A navíc, zátěž do torny to nebyla zas tak závratná. Kamarádům jsem se samozřejmě pochlubil, protože se řídím rčením "víc hlav víc ví", a to se mi vyplatilo. Na jednom nejmenovaném místě, kde jsme se hodlali utábořit, jsme již poněkolikáté zkoušeli detektor kovů použít. Netrvalo to ani deset minut a přístroj cosi zaznamenal. Nechtěli jsme se zbytečně radovat, dokud nebude jisté, co vlastně v zemi je. Neuvěříte! Jednalo se o dvě a půl kila stříbrných mincí z počátku 17. století. Poklad jsme samozřejmě odevzdali a za nálezné jsme slušně zapařili.Vložte svůj text...